Pompei

Pompei (Pompeje)jsou dnes moderním městem, 22 km východně od Neapole. Žije zde  23 000 obyvatel. Město se rozvinulo v sousedství poutního chrámu Santuario della Madonna del Rosario (z roku 1891), jihovýchodně od starověkých Pompejí.

Ty byly původně sídlištěm kmene Osků, brzy se tu uplatňovaly vlivy řecké i etruské. V letech 470 – 424 př.n.l. patřilo město Etruskům, pak Samnitům. Od 3. století př.n.l. bylo pod římskou nadvládou a od roku 80 př.n.l. římskou kolonií. Poprvé bylo zničeno zemětřesením v roce 62 n.l., definitivně v roce 79 n.l. Město bylo zasypáno žhavým popelem a pemzou do výše až 7 metrů! 

Od roku 1860 je město systematicky prokopáváno. Zatím bylo odkryto 60% z původní plochy (asi 6,6 km2). Stropy domů se většinou zřítily, avšak zdi zůstaly do značné míry zachovány a spolu s nimi i podlahy a mnoho z vnitřní výzdoby. Část obyvatelstva unikla, počet mrtvých (z celkového počtu asi 25 000 obyvatel) se odhaduje na 2000.

Vykopávky poskytují pohled do životního prostředí antického města. Síť ulic byla pravoúhlá, jejich šířka se pohybovala od 3 do 8 m, na křižovatkách byly zřizovány přechody z jednotlivých kamenů, umožňujících přecházení z jednoho chodníku na druhý. Kromě veřejných budov a staveb různého určení poutají značnou pozornost návštěvníků jednak řemesnické a obchodní provozovny, jednak soukromé domy, namnoze s vysokým stupněm vybavení a umělecké výzdoby (mozaiky, nástěnné malby, sošky atd.).

Nálezy ze starších vykopávek jsou většinou vystaveny v Národním archeologickém muzeu v Neapoli. Od roku 1911 jsou buď ponechány na místě a konzervovány, případně umísťovány v pompejském antiquariu.

Do areálu Pompejí se vstupuje u brány Porta Marina v blízkosti stanice Pompei – Villa dei Misteri. U vstupu se po pravé straně nachází antiquarium , malé muzeum s informacemi o archeologické lokalitě a s řadou zajímavých exponátů (předměty denní potřeby, výzdoba různých staveb, model pompejského domu, sádrové odlitky lidských i zvířecích pozůstatků z vykopávek atd.).

Návštěvník zabočí doprava. Po Via Marina jde podél Venušina chrámu. Jedná se o baziliku (z 2. století př.n.l.) - největší pompejskou budovu (o rozměrech 67x25m; hostící kdysi úřady hospodářského a soudního charakteru). A dále podél Apollónova chrámu (s pozůstatky staršího, předřímského chrámu) na fórum (o rozměrech 142x48m), obklopené kdysi ze tří stran dvoupatrovým sloupořadím a vyzdobené sochami římských císařů. Na severní, užší straně fóra, se zdvíhá terasa (o rozloze 38x17m), na níž stál (naproti obrysům Vesuvu) Iovův chrám, zasvěcený zřejmě kapitolské trojici Iovovi, Iunoně a Minervě. Na východní straně fóra stojí (zleva doprava) čtyři stavby: Macellum (masná tržnice), svatyně městských Larů (ochránců města), Vespasiánův chrám a budova kněžky Eumachie (patronky cechu valchařů; jakási textilní burza).
                           
                                                                                                  Venušin chrám

Návštěvník jde podél poslední z budov východním směrem, po Via dell´Abbondanza, nejdelší pompejské ulici, až 
k Stabijským lázním. Zde odbočí doprava, a po Via dei Teatri, dojde k zajímavému Trojúhelníkovému fóru (Foro Triangolare). Uprostřed jsou zbytky archaického dórského Herkulova chrámu (z 6. století př.n.l.; v římské době restaurovaného).

Na východní straně přiléhá k fóru Velké divadlo (z první poloviny 2. století př.n.l.; nezakryté, pro 5 000 diváků, o průměru 98m). Z nejvyšších stupňů je odsud pěkný rozhled po městě.

Na jihovýchodní straně s ním sousedilo prostranství, na němž byla v Neronově době škola (nebo kasárna) gladiátorů. Odtud lze přejít východním směrem do původně krytého Malého divadla, určeného pro koncertní a taneční produkce (kapacita 1000 až 1500 diváků).   
                                          
                                                                               Malého divadla

Návštěvník z něj vyjde na ulici Via Stabiana (jižně odtud jsou pozůstatky stejnojmenné brány) a jde po ní k severu. Za velkým divadlem zabočí kousek zpět, k Isidinu chrámu (s 22 stojícími sloupy). Potom zamíří na opačnou stranu, k severovýchodu. Po levé straně mu zůstane Dům kitharisty (hudebníka na strunný nástroj)a přijde k rozlehlému Domu Menandrovu (s cennými malbami a mozaikami), nazvanému podle zobrazení řeckého básníka Menandra ve výklenku krásného peristylu. Dům měl vlastní lázeň. V severním sousedství je neméně pozoruhodný Dům s podzemní sloupovou chodbou (Casa del Criptoportico)se sádrovými odlitky mrtvých těl lidí, kteří už nestačili uniknout pohromě).

Návštěvník projde domem zpět na Via dell´Abbondanza a pokračuje po ní k jihovýchodu do oblasti nových vykopávek, až dojde k architektonicky zajímavému domu Loreia Tiburtina s bohatou malířskou výzdobou (mytologické scény) a k sousednímu domu s překrásným vyobrazením Venuše a k velkému domu ženy jménem Julia Felix.

Nyní návštěvník zabočí doprava k velké palestře (o rozměrech 140x130m) a konečně k amfiteátru (z roku 80 př.n.l.; 136 m dlouhý; 104m široký) s kapacitou asi 15 000 až 20 000 návštěvníků.

Jižně od palestry se nachází brána Porta di Nocera s dlouhou řadou náhrobků při cestě sledující zvenčí směr hradeb. Návštěvník se vrátí na Via dell´Abbondanza a jde po ní zpět areálem nových vykopávek. Za Domem s podzemní sloupovou chodbou zaujme po levé straně ulice nejprve Valchařská dílna Stephanova, poté vlevo Dům C. Rufa a nakonec thermopolium (hostinec s teplým jídlem), přímo naproti Stabijským lázním.

Ve Stabijských lázních vstupuje návštěvník nejprve do sloupové palestry, vlevo je bazén se šatnou, na pravé straně konstrukce ústředního topení rozděluje vlastní lázně na část mužskou (vpravo) a ženskou (vlevo). V každé z nich se vstupovalo přes šatnu nejprve do tepidaria (s vlažnou vodou) a poté do caldaria (s horkou vodou). Mužská lázeň měla navíc kruhové frigidarium (se studenou vodou).

Od Stabijských lázních jde návštěvník nyní k severu, po Vico Lupanare. Zde se nacházejí (po levé straně) pozůstatky nevěstince – lupanaru – s úzkými komůrkami a obscénními malbami. Projde tudy až k Ústředním lázním (Terme Centrali) na Via di Nola. Na ní si zaslouží (dále vpravo) pozornost Casa del Centnario (prokopaná v roce 1879). Jedná se o jeden z největších pompejských komplexů.

Návštěvník přejde odtud ještě dále k severu, na Vicolo delle Nozze d´Argento (se stejnojmenným domem). Nejvýznamnější památky v severozápadní části pompejského areálu však čekají v domech na Vicolo di Mercurio. Je to nejprve Dům s pozlacenými amorky (Casa degli Amorini dorati), se stylově vyzdobeným peristylem (vlys s amorky byl za poslední války zničen). Zejména však Dům Vettiů, který je označován za nejkrásnější v Pompejích, s půvabným zahradním peristylem a mimořádně skvělými skulpturami i malbami (mytologické scény; pěkné kresby amorků konajících různé práce, ale i obscénní motivy spojené s Priapovým kultem – jsou v malé komůrce a ukazují se jen za spropitné).

Další bohatě vyzdobený dům, pojmenovaný Dům Faunův , podle bronzové sošky Fauna, která se zde nalezla (originál je v neapolském muzeu), se nachází na Via della Fortuna. Jde o rozlehlou stavbu z 2. století př.n.l. s bohatými sloupovými síněmi. Odtud pochází i proslulá mozaika zobrazující bitvu Alexandra Velikého s perským králem Dáreiem (je rovněž v neapolském muzeu).
                               
                                                                       atrium ve Faunově domě

Z téže ulice je vstup do Domu s mozaikou tragického básníka (i tato mozaika je však v muzeu). Na původním místě byla však ponechána mozaika zobrazující psa na řetězu s nápisem Cave canem (Pozor na psa!).

Návštěvník pokračuje ke kupeckému domu a Domu chirurga. Než opustí archeologický areál branou Porta Ercolano, vystoupí ještě (severovýchodním směrem) na věž Torre di Mercurio. Nyní se vydá (od brány severozápadním směrem) po Via dei Sepolcri, lemované náhrobky. Zavede návštěvníka, podél tzv. vily Diomédovy s půvabným peristylem a podzemní chodbou (zde se našly pozůstatky 18 obětí katastrofy), až k proslulému velkému stavebnímu komplexu o složitém vnitřním členění  –  Villa dei Misteri . Na stěnách ústředního sálu se nachází 17m dlouhý cyklus fresek (z 1. století př.n.l.), který zobrazuje (v odstínech červené barvy) zasvěcování do dionýsovských mysterií.

Od vily vede přímá cesta zpět ke vstupu do areálu (asi 1,5 km).